JAK JSEM SI JELA PRO KNIHU

Povím vám příběh o tom, jak jsem si jela pro své vysněné autorské výtisky, který bych nazvala:

To co se tady děje, ani v televizi nevymyslí!

Udělejte si ledový kafe, nebo čaj (protože toho je, co mám na srdci), položte se do křesla / bazénu a směle do toho.
* v textu se objevují peprnější výrazy, které nešly zcenzurova (a že jsem jich tam vynechala hotový moře!)

Desátýho června vyšla moje první knížka V zajetí vlčích máků. To bylo skvělý. Jenže... já ke štěstí potřebovala tu knížku mít v ruce. Fyzicky. Poňuňat ji, držet... Chápete. Osobní kontakt. Jenže pořád nic, nakladatelství se neozývalo, zoufalství se prohlubovalo...
Až konečně včera!

Při ranní e-mailové rutině na mě vyskočil mail od mojí redaktorky, že knížky jsou nachystaný a můžu si je vyzvednout. Víte... já začala poskakovat. S ručníkem na hlavě, pyžamu pokecaným rajčatovou omáčkou (to je zase jinej příběh), rozespalá a náhle překypující energií. Běžela... no, hopskala jsem vzbudit Michala a oznámit mu tu novinu - "Dneska jedeme pro knížky! Michale, dneska jedeme pro knížky! Ježišmarjá nespi, DNESKA JEDEME PRO MOJE KNÍŽKY!!!"

Ještě předtím jsme ale oba museli něco zařídit.

Vrchol nadšení mi vydržel do chvíle, kdy jsem se slanila dolů ke svýmu autu - velkýmu citrónu, alias Velrybě - nastartovala, couvla, popojela, a uslyšela zvuk, jako když roztočíte řehtačku. Dobrý no. Zaparkovala jsem ho zpátky a volám Michalovi, ať vyleze z postele, že moje auto nejede a musí mě odvést druhým. Ale dobrý, radostná nálada stále držela. V poledne mě zase vyzvedával, abychom už teda jako vyrazili vstříc Praze.

pozn. pod čarou: jedno auto je "velkej citrón", druhýmu říkáme "Sasuke"

"Tak se cestou stavíme v servisu zeptat se, jestli tam velkýho citróna můžeme odvlíct."

Dva kilometry před servisem byl na nás za jízdy spáchán atentát. Osobně bych řekla, že musel být sebevražedný. O přední sklo, do otevřenýho okýnka a v rozstřikové vzdálenosti na nás udeřilo obří, (doufejme že) ptačí hovno, co se rozprsklo, kde mohlo. Ten náraz byl vážně epickej, ozvala se rána a my chvilku vůbec netušili, co to bylo. Útok byl samozřejmě veden na moji stranu spolujezdce. Konsternovaně jsem seděla na sedadle, ani se nehla a v duchu se ptala, jestli to mám vážně ve vlasech...

Než jsme dojeli k přejezdu, v autě to začalo pípat. Zastavili jsme na závorách (servis byl pár set metrů za nimi), Michal po mě hodil kapesníčky, abych měla zbytky tělních tekutin čím otřít a sám se začal věnovat kontrolkám. Utrousila jsem cosi, že je teda jako fakt gentleman a začala utírat hovna. Samozřejmě, že jsem je omylem utřela i rukou... tak po mě hodil láhev s vodou... na pomoc při likvidaci škod se ale jinak nepodílel.

Já: "Prosím tě, co to tam furt pípá?"
Auto: SERVIS, odpojeny airbagy, nefunkční ABS, posilovač řízení vypnut, display se rozsypal, ...
"No co to do prdele jako je...?!"

Závory se zdvihly a my s vypětím všech sil dojeli se Sasukem za doprovodu pípání a blikání ikonek do servisu. Do servisu, kam jsme se přijeli zeptat na velkej citrón, kterej na rozdíl od Sasukeho, co odsud vyjel opravenej v pondělí, měl být v naprostý formě.

Michal začal popisovat příznaky, automechanici začali do motoru píchat kabílky... Když začali nabíjet přes kabely, měla jsem pocit, jako by to byli záchranáři a naše auto právě rychle resuscitovali, aby neumřelo. Pak mě ta sranda přešla definitivně, když oznámili, že auto už nepojede a musíme ho tam nechat. Dotlačili jsme ho bokem, ani okýnka už nešly vytáhnout. A to hovno na předtím skle tam bylo pořád.

Ještě, když auto prohlíželi, začala jsem po parkovišti chodit sem a tam. Nasraná jak mraky. Tohle byl snad špatnej vtip. Potřebovala jsem do Prahy, vyzvednout si svoje knížky. Svoje vysněný, vydřený autorský výtisky. A najednou, během pár hodin, odešli obě naše auta. To se jako vážně muselo stát teď? Vážně zrovna dneska?

Pochodovala jsem kolem nepojízdnýho auta, na který jsem se spoléhala, a ono takhle zásadně zklamalo moji důvěru a snažila se situaci vyřešit. Nikdo nám auto půjčit nemohl.

Ze servisu jsme šli ověšení taškami a věcmi a já vám říkám, já byla tak nasraná a frustrovaná, že jsem šla nejmíň 20 kilometrů v hodině. Šla jsem tak rychle, že mi ani o hlavu vyšší Michal nestačil. Šla jsem tak rychle, nadávala, nadávala!, ruce jsem měla celou dobu složený vzteky na prsou, rázovala jsem a pořád nadávala. Musela jsem. Jinak bych snad začala brečet. Strašně mě to štvalo. Od rána jsem byla neskutečně nabuzená na knížky a najednou se mi ta cesta k nim hroutila doslova pod zadkem. Nechápala jsem to a brala to jako útok na moji osobu (včetně toho sestřelení hovnem, co mířilo taky na mě). Michal z toho byl taky rozhozenej. Kromě toho, že jsme v pondělí platili už jednu opravu za Sasukeho, najednou jsme tu měli dvě nepojízdný auta, který určitě levný nebudou. Chvilku si bral moje nadává osobně, ale brzo pochopil, že se nevztekám na něj, ale na... já nevím. Zákon schválnosti? Obyčejnej pech?

Shodou okolností - naštěstí! - se rodiče zrovna ten den vraceli z dovolený. Přiletět měli někdy v jedenáct, z Prahy by autem doma mohli být o hodinu, dvě později. Když jsem se jim konečně dovolala, dohodli jsme se. Moje spááása!

Ani tak mi to ale radost neudělalo. Ani trochu. Už jsem mohla být dávno na cestě. O několik kilometrů blíž mému zhmotněnýmu snu. A já teď trčela doma, nasraná a frustrovaná, s dvěma kraksnama co nejednou a cenou za opravu, o který se mi vážně přemýšlet nechtělo. A pak jsem milosrdně usnula. Můj mozek spustil nouzovej režim a radši mě uspal, protože já se celá klepala, jak se mi chtělo křičet.

Možná si říkáte, že to dost dramatizuju. Možná, že jo. Já si svoji reakci ani emoce nevymyslela na efekt. Mě to vážně pohltilo. Protože můj pohár trpělivosti byl už pár týdnů ze všech různých věcí naplněnej po okraj a Michalovi jsem několikrát říkala (fňukala a stěžovala si), že jsem unavená a bude mi stačit kapka, abych z toho všeho vybuchla. A tak kapka nepřišla s rachtajícím velkým citrónem, ani útokem exkrementů, ale totálním selháním našich možností na přepravu v momentě, kdy to vážně potřebuju, kdy se na to doslova klepu. To byla poslední kapka (a vize ceny, co opravy budou stát, v tom měla taky nemalou zásluhu).

Mě neštvalo jenom to, že jsme najednou bez jedinýho auta, ale štvalo mě, že to ve mně úplně zadusilo jakoukoliv radost, kterou jsem celý dopoledne překypovala. Byl to skvělej pocit, ta radost, a najednou byla pryč. A to jsem nechtěla. Chtěla jsem si tuhle chvíli, ke který jsem tak dlouho směřovala, užít. Užít úplně maximálně naplno, abych si ji prožila a nikdy nezapomněla. A najednou... najednou jsem v sobě měla jenom vztek. Na všechno. Na všechno, co se poslední dobou sralo, jak mohlo.

Takže jsem se přiřítila domů a usnula. Michal usnul taky. Ono zvládnout mě v plný parádě je vážně nadlidskej úkol, a to jsem se přísámbů krotila a držela při zemi, abych neprojevila svoje emoce v plný míře.

Ve dvě hodiny měli být rodiče doma a předat nám auto. Ve dvě hodiny rodiče volali, že jsou už hodinu a půl v Praze a popojíždí v koloně. A dodali, že Praha je zasekaná celá a že jestli se tam vydáme, tak se akorát tak zasekneme někde taky.

Výborně. Vý-bor-ně.

No nic. Rodiče nakonec dojeli. Došli jsme k nim, převzali auto a jeli vstříc nakladatelství. Pořád jsem byla naštvaná, teď už víc na to, že jsem v sobě zabila všechnu radost. Dokonce jsem snad i vypustila z pusy něco jako, že už na ty knížky kašlu a ani pro ně jet nechci... hrůza.

Zkrátím to. Kilometr před nakladatelstvím jsem začala být příjemně nervózní. Po zaparkování přímo před vchodem do Grady se mi začala vracet chuť do života. Na recepci, po převzetí návštení karty, to bylo zpátky. A s každým vystoupaným patrem ve mně bylo energie a nadšení víc a víc.

A pak se to stalo. Otevřela jsem dveře, ocitla se na recepci, a přímo naproti dveřím byla výstavní knihovna a tam moje knížka, uprostřed těch všech nově vydaných.

A všechno to nadšení a energie byla zpátky. Radost. Čistá, nefalšovaná radost to byla, když jsem si převzala svoje knížky (obálka byla nadepsaná cizím jménem, protože moje paní redaktorka si mě pořád pletla :D - tentokrát jsem byla Veronika Valecká) a pyšně, šťastně jsme se vydali zpátky k autu.

Víte, o tomhle jsem snila. Ne obrazně řečeno, ale doslovně. Představovala jsem si ten okamžik se zavřenýma očima znovu a znovu, jak si beru svoji knížku poprvé do rukou, jak je těžká a voní papírem a jak jsou její listy hrubé a šustí. Snila a přemýšlela jsem o tom, jaký to asi bude. A teď to bylo. Neskutečný. Neskutečně krásný. A celá ta cesta k tomu neskutečně těžká, složitá, trnitá a dlouhá. Naplňující.

Šťastná jak blecha, s knížka usazenýma na bráchově podsedáku (div že jsem je i nepřipoutala) a s jednou tisknoucí si k tělu jsme zase vyrazili.

Zdálo by se, že tady ta "historka" o cestě končí, ale nenechte se zmást, tady ještě ne.

Ještě než jsme vyjeli do Prahy jsem zavelela, že když už budeme mít auto, musíme se cestou domů stavit v krámě a nakoupit, abychom to netahali, než se nám opraví aspoň jeden vůz. Stavili jsme se v Globusu. Na Scan&Go jsme poprvé vyhráli loterii - šli jsme na kontrolu. Sice jsem byla nadšená z knížek, ale neskutečně unavená z nervů a všeho, co jsme absolvovali, takže mě to ani trochu nepotěšilo. Potěšila mě až paní, co nás šla zkontrolovat, protože to při třetí položce vzdala a řekla, ať jdeme. Tak jsme šli.

Cestou jsem se stavili dotankovat auto.
Michal: "Je to beznín nebo diesel?"
Já: "Zjistím."
Michal: "Víčko je černý..."
Já, volám: "Tati, vy máte diesel?"
Táta: "Ne... Proč?!?!"
Já, na Michal: "Tak benzín."
Táta: "PROČ????"
Já: "Dobrý, čau."

Když jsme přijeli z Prahy, zastavili jsme se nejdřív u nás doma vyložit nákup a knížky, než auto vrátíme. V bytě říkám Michalovi, ať si ještě poslechne velkýho citróna, co to dělá.

Sešli jsme teda dolů, otevřeli kapotu, já sedla za volant, vycouvala, popojela, Michal se sklonil, já se nahnula z otevřenýho okýnka za doprovodu řehtačky... a Michal se smál.

Já: "Ne. Nic mi neříkej. Ježišikriste... snad mi ani nic neříkej."
Michal: "No... tak vystup a uvidíš sama."

Prosím vás... to auto mělo zespodu zaseklej klacek, kterej do něčeho mlátil a to byl ten zvuk, kterej mi říkal, že auto je na odpis.

Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo začít znovu nadávat... každopádně mi to přišlo neuvěřitelný. Naprosto neuvěřitelný.

Nejen, že kdybychom se na to podívali hned ráno, věděli bychom, že to auto jezdí a nestresovali a nečekali, kdy a jak se dostaneme do Prahy (a celej můj výbuch a únik radioktivních nervů nemusel proběhnout), ale hlavně, že jsme se jeli zeptat do toho servisu, a nechali tam Sasukeho, kterej dojel pár desítek metrů před autodílnou... Nejet se tam zeptat, tak v lepším případě zajedeme do garáží a už z nich to auto nedostaneme. V tom horším by se nám to stalo třeba za jízdy, v půlce dálnice nebo zacpaný Prahy...

Já: "Michale, proč se nám tohle pořád děje?"
Michal: "Já nevim... Tohle už je ale tak nějak náš standard, co?"
Já: "No, je fakt divný říct, že tohle je už u nás vlastně docela normální..."

No nic. Klacek jsme vyklínili, já ho uložila do kufru, protože to je důkaz, tohle nám jako nikdo neuvěří, a jeli jsme vrátit rodičům auto. Když jsme potom zase pěšky došli domů, rozhodli jsme se to otestovat, takže jsme jeli velkýho citróna ještě pro jistotu projet, koupit mu olej a natankovat ho.

A celou tu dobu jsme přemýšleli, jestli se vesmír pobavil, jestli se aspoň trochu zasmál, když si tohle na nás vymyslel, protože my... my se nakonec tomu zasmáli. Trochu. Protože... co jinýho můžeme dělat, že jo :)

A takhle... takhle jsem si přivezla svoje knížky domů, přátelé!