DUŠE

anotace

První dojem je určující. Své by o tom mohli vyprávět i Sam a Kryštof, kteří se poznávají za velice nevšední a trochu dramatické situace. Mohlo by se zdát, že v ten moment všechno začíná, kola osudu se ale roztočila už dávno předtím.

Vše, co se stalo v minulosti a co se děje teď, je předem naplánovaný tah. Od koho, to nikdo neví, a kdo tuší, raději mlčí.

Kryštof se Sam jsou vrženi do víru událostí, kde hra na kočku a na myš v paranormálních rozměrech razí heslo: účel světí prostředky. Pro vyšší cíl jsou třeba malé oběti. Jenže jak je ten cíl vysoký, když malá oběť znamená klidně i lidský život?

Sam s Kryštofem nejsou předurčeni spasit svět, ale především se snaží zachránit sami sebe. A přitom jediné, co udělali, je, že byli ve špatnou chvíli na špatném místě.

Ale jeden z nich ví víc, než přiznává.

A riskovat všechno je jediné východisko.

název: Duše
autor:
Dominika Digtyar (Vaňková)
žánr:
young adult - paranolmální, akční (YA - fiction / mystery)
počet stran: 326 (včetně spin-off povídky)
formát:
e-book (pdf)
autor obálky: (foto) Dominika Digtyar

ukázka z knihy DUŠE

první dvě kapitoly


Samanta

Tak a je to tady.
     Rodiče odjíždí a já bych měla být správně naštvaná, že zůstáv ám doma, ale opak je pravdou. Ve skutečnosti se nemůžu ani dočkat, až tu budu sama, ale tvářím se neutrálně, abych neupadla v podezření. Ono by se totiž klidně ještě mohlo stát, že by změnili názor a já by ch jela s nimi. Táta dokončil třetí výlet do pracovny, aby se ještě jednou ujistil, že si opravdu vzal všechny desky, a když kolem mě procházel, podala jsem m u jeho pracovní telefon, na který by si jinak určitě nevzpomněl.
     "Tak snad je to všechno," zadoufala mamka a unaveně se na mě usmála. "Měj se, Sam," řekla mi. "A nic tady nevyváděj, jasný?" dodal táta trochu nervózně, leč úplně zbytečně. Jsem totiž ta nejvzornější dcera, jaká po povrchu vůbec chodí.
     "Jasný," kývla jsem hlavou. "Užijte si!"
     Táta nastartoval auto, já jim zamávala, a když mi zmizeli z dohledu, zabouch la jsem za sebou dveře.
     Ticho. V domě byl takový klid, že jsem dokonce slyšela hučet lednici. Pořád jsem se ještě opírala o vchodové dveře a nehýbala se z místa. Jednak jsem stále nemohla uvěřit, že mám před sebou několik dní úplného odpočinku a taky jsem nemohla vyloučit skutečnost, že se rodiče nevrátí s tím, že přeci jen něco zapomněli. Když už se ale zdálo, že jejich návrat nehrozí, doběhla jsem si pro tašku, popadla klíče a vyběhla před dům.
     Venku bylo krásně a teplo, přesně jak se na pozdně květnový den sluší. Já jsem ale místo slunění nasedla do svého auta a strčila klíčky do zapalo vání. Byl to starší, trochu potlučený opel, který jsem dostala teprve nedávno k osmnáctým narozeninám, ale já ho milovala. A ještě víc jsem milovala v něm jezdit, a kdybych mohla, možná bych za tím volantem i spala.
     Zajela jsem do osm minut vzdáleného města, kde jsem skoro vykoupila malý obchod a potom jsem to hnala zase zpátky domů. Pustila jsem si nové album Snow Patrol, vyložila nákup a celý ho přeskládala na velký talíř. Ještě jsem popadla sklenici džusu a steakový nůž a se vší tou náloží jídla a pití v obou rukách jsem se vydala z kuchyně.
     Balancovala jsem s nákladem celou cestu až k mému pokoji, kde mě překvapily zavřené dveře. Než jsem ale stačila zkroutit ke k lice loket, dveře se rozletěli sami od sebe a z mého pokoje se vyřítil kluk s hlavou otoče nou za sebe.
     V ruce, v které jsem nesla nůž, jsem ucítila slabý tlak a potom zaplnil chodbu zvuk roztříštěného nádobí, jak jsem to všechno upustila. Po dlani se mi rozlilo lepkavé teplo rukojeti.
     Udělala jsem od něj krok dozadu a společně nám sjel pohled dolů, kde mu z břicha trčel nůž. Levou rukou si sáhl na krví nasáklou košili a nevěřícně pozvedl hlavu zpátky ke mně.
     A potom se zřítil do střepů na zemi.

Kryštof

Když prvotní záchvěv chladu z mého těla odezněl, byl jsem schopný znovu nabrat vědomí a váhavě otevřít oči. Ležel jsem na zemi v místě, kde se mi před očima zjevila holka a následná konejšivá temnota, a na břicho mi působil silný tlak.
     Pokusil jsem se zvednout na lokty a posadit se, a le na prsa mi zatlačila něčí ruka a ozvalo se nekompromisní: "Nehýbej se."
     "Eh...
    Nad obličej se mi naklonila ta holka a tlak z břicha trochu polevil. "Nabodl ses na nůž!" oznámila mi vyděšeným, lehce hysterickým tónem a já se i přes to všechno uš klíbl . "Čemu se
směješ? Můžeš hýbat rukama? Můžeš si chvíli tisknout ručník na břicho sám? Zavolám ti záchranku, jenom potřebuju dojít pro telefon."
     "Ne," řekl jsem a znovu se pokusil posadit, přičemž mě zase "Ne," řekl jsem a znovu se pokusil posadit, přičemž mě zase přimáčkla na přimáčkla na dlažbudlažbu. "To nebude třeba."
     "To t eda bude třeba," trvala na své m . Tvářila se vyděšeně a nevěřícně zároveň a já ji začínal litovat. "Máš v sobě díru po steakovým noži. Určitě máš i vnitřní krvácení. Jestli se na tebe
nepodívá doktor, umřeš!"
     "A ty tohle všechno víš jak?" zeptal jsem se jí.
     "Tak," hlesla. "Stačí si pustit televizi..."
     Znovu jsem se zasmál a tentokrát se rozkašlal. Tohle už nebylo tolik příjemný.
     "Vidíš!" vyjekla a mě přes rty sjel pramínek čerstvé krve. Navzdory tomu, jak moc to bolelo, jsem se cítil celkem fajn.
     Konečně se mi podařilo trochu se nadzvednout a tak jsem si mohl prohlí dnout spoušť, co jsem způsobil. Ve střepech, drobcích, omáčkách a vodě vedle mě klečela roztřesená, od krve umazaná holka, které do obličeje padaly pramínky hnědých vlasů uvolněných z culíku a ze vzdálenější místnosti ke mně doléhala matná hudba kytary a klavíru.
     "Takže ty jsi mě chtěla nařezat na nudličky porcovacím nožem?" zeptal jsem se.
     "Steakovým," opravila mě. "A do břicha sis ho vrazil sám, když jsi mi naběhl na ruku." Zarazila se. "Co tu vůbec děláš?
     "Ležím a pokouším se přežít."
     (...)